Nevěřte wikipedii, aneb taneční styly v argentinském tangu

Na wikipedii ve všech jazycích, ve článku pojednávajícím o argentinském tangu se dozvíte, že existují styly jako je tango orillero, milonguero, salon, cayengue a navrch se přihodí zmínka o escenario a neotango a informační kaše je na světě. Nejde o to, že by toto rozdělení bylo úplně špatně, ale rozhodně je vytrženo z kontextu. Pojďme ho tam tedy zase vrátit.

V dnešní době spojujeme styly v argentinském tangu spíše s muzikalitou. Původně se ale styly v tangu nerozlišovaly podle toho na co se tančilo, ale ze které čtvrti tanečník pocházel. Byly úzce spjaty s různými čtvrtěmi v Buenos Aires a jejich specifiky. Možná vás překvapí, že existovalo až 30 různých slylů! Dnes si ale přesněji dokážeme identifikovat jen asi 10 z nich. Existence “estillos de cada barrio” [styly každé čtvrti] či též “estillos barriales” není nic neznámého.

Diferenciace stylů podle čtvrtí má svoje vysvětlení ve velmi nízké mobilitě lidí po městě. Infrastruktura, pokud nepočítáme několik málo tramvajových linek, byla špatná či neexistující. A také v tom, že každá čtvrť měla svoji praktiku, kde se muži učili tančit tango. Praktiku obvykle vedl tanečník, který platil za “místní tango hvězdu” a jeho styl přejímali ostatní.

Pojďme pěkně od začátku. Dnešní tango má svoje prvopočátky ve stylu tango orillero, nebo taky “baile de las orillas”. “Las orillas” se překládá jako pobřeží a je tím myšlena přístavní část města, kde se řeka La Plata stýká s městem. Tedy přístav La Boca, San Telmo, Retiro a Los Corrales Viejos. V těchto místech bychom ho našli zhruba od roku 1880. Dnes, stejně jako tenkrát jsou tyto části nejchudší, nejnebezpečnější a nejpomaleji se rozvíjející se čtvrti Buenos Aires.

Přístavní nádeníci, kterým se nelichotivě říkalo “compadritos” či “malevos” parodovali kroky černošských dělníků, vymýšleli svoje vlastní a používali mužské taneční “duely” k vydobytí lepších pozic v místní hierarchii. Nikterak nepřispívali popularitě tohoto tance ani tím, že první tango texty a názvy skladeb byly sprosté a pohoršující až hanba. Typickými prvky ve stylu orillero byly “cortes” a “quebradas” a taky různé “sentadas” a “saltos”. Tedy kroky, kdy se těla dotýkala víc než bylo přípustné, kroky které naznačovaly podřízení ženy a měly sexuální podtext a taky se často za tento styl tancování v jiných čtvrtích vyhazovalo z tanečních klubů ven.

Jako druhý styl zmíním tango canyengue. Záměrně. O canyengue se můžete dočíst ledacos, jediné co je jisté je, že se o původu a vzniku tohoto tance toho moc neví. Současné canyengue je spíše rekonstrukcí toho, jak mohl tanec vypadat, ale ne zcela živoucím odkazem. Je to oblíbené zpestření vystoupení či divadelních inscenací. Jistou podobnost s canyengue můžeme vidět například v argentinském folklorním tanci Chamamé.

Canyengue toho má se stylem orillero hodně společného, ale rozhodně nemůžeme říct, že se z něj vyvinul a podobně. Spíše styl orillero a canyengue chvíli existovaly vedle sebe. Pochází z tanců afrických otroků v argentině, kteří do svých tradičních pohybů zařadili i jakousi formu párového tance, kdy muž a žena se drželi v pase a tančili těsně vedle sebe či do “V”. Canyengue se datuje zhruba od 1880 do roku 1920.

Od roku 1922 procházela Argentina ekonomickou krizí, která vyústila v první a bohužel ne poslední, vojenský státní převrat v roce 1930. Diktatura měla snahu vytlačit domácí populární hudbu, tedy tango a nahradit ho novými importovanými uměleckými směry. Druhý fakt, který vedl k propadu tanga v ve 30. letech byl hudební styl, který nebyl zase tolik k tanci. A pak, díky bohu, přišel obrat o 180°!

V roce 1935 představil Juan D’Arienzo svůj neúprosný energický rytmus, který vrátil tanečníky na taneční parket, změnil hudební styl v tangu a odstartoval tango horečku “zlatých” 40 let. Od tohoto momentu mužeme sledovat vznik “estilos barriales” tedy různých tanečních stylů typických pro každou čtvrť. A na ně si právě teď posvítíme.

Tango canyengue a orillero se tedy pojí se vznikem tanga. Dále bych ráda uvedla na pravou míru, jak je to se stylem tango milonguero a tango salon. V obou případech se totiž jedná o zlidovělý omyl nebo spíše vědomě šířenou chybu, za účelem širšího porozumnění. Řeknu to narovinu: tango milonguero ani tango salon jako styl neexistuje…nadechněte se a pokračujeme.

To co spojujeme dnes s výrazem pro “tango milonguero” je styl, který se tančil, ani ne tak v jedné čtvrti, jako v několika konkrétních kavárnách na ulici Corrientes v centru Buenos Aires. Vyznačuje se krátkými úspornými kroky a to ze dvou důvodů: kavárny to byly obvykle narvané, takže v nich nebylo místo a také proto, že pánští štamgasti těchto kaváren měli v módě nosit dlouhá saka pod zadek. No a v těch se moc dlouhých kroků tančit nedalo.

Výraz “milonguero” se v té době používal pro ty muže, kteří dělali výpravy za dámami jiných čtvrtí a aby nebyli hned ve dveřích cizí milongy vyhozeni mísními, museli se rychle adaptovat lokálnímu tango stylu. Což je stále ještě o mnoho lichotivější kontext, než byl výrazu “milonguero” přisuzován za dob tanga orillero. Úplně na počátku byl výraz milonguero prostě nadávka. Koho by napadlo, že dnes se tímto výrazem budeme označovat s hrdostí.

Tango salon jako “styl” naproti tomu existoval, ale je trochu sporné, jestli se skutečně jednalo jen o tango. Tady bych chtěla poznamenat, že v 19. století se občas používal výraz tango jako synonymum pro tanec. Bylo jedno jestli jste řekli “baile orillero” nebo “tango orillero”, vždy se jednalo o to cosi, co tančili chudí nádeníci v přístavu. Existovalo “tango de salon” což, bylo označení pro tanec z tančíren smetánky.

Tyto tančírny měly obvykle svoje vlastní orchestry, jediný tango orchestr, který hrával pro lepší společnost, byl orchestr Osvalda Freseda. V těchto tančírnách se tančily hlavně evropské tance jako je waltz, vídeňský valčík a fox-trot. Samozřejmě také tango, ale distingovaně, řekla bych, po evropsku.

Styl, kterému dnes rozumíme jako “tango salon” je ve skutečnosti jeden z nejoblíbenějších stylů, který se tančí ve čtvrti Villa Urquiza. Úplně původně se tento styl tančil dlouhými opatrnými kroky, kdy nohy klouzaly po dřevěné podlaze. Proč dřevěné? Protože ve Ville Urquiza tankrát žily rodiny, které propagovaly basketbal, měli svoje týmy a kluby a také stavěly haly s parketovou podlahou. Což nebylo v té době zrovna běžné. V těchto halách se před den hrálo a v noci tančilo tango. Z tohoto stylu máme dnes např. lápiz a giro. Pamětníci tohoto stylu jsou např. José Vázquez “Lampazo”, Carlos Perez a ze současné generace např. Sebastián Jimenez.

Styl centra města měl podobně jako blíže nepojmenovaný, kavárenský styl, úsporné rytmické kroky, vyznačoval se mnoha pauzami a rozděleným vedením rytmizace kroku ženy a muže. A samozřejmě velmi těsným objetím. Jako příklad uvedu pár Osvaldo a “Coca” Cartery.

Důležitým a rozšířeným stylem byl styl Parque Patricios, ze kterého pochází většina tanečních kombinací a prvků, které dnes používáme. Čtvrť Parque Patricios byla na hranici centra a byla svého času velice rušná a důležitá. Obchodovalo se v ní s masem, převážely se peníze z trhů a proto měla třeba i svoje vlastní armádní oddělení, policii, žili tam dělníci i obchodníci. Mnoho lidí, mnoho nápadů a kreativity.

Říká se, že tento styl přímo navazoval na tango orillero a změnil se s příchodem Osvalda Pugliese, který v této čtvrti působil a hrál. Jeho vlivem se v tanci projevovaly dramatičtější prvky, protože tanečníci museli dokázat zosobnit jeho proměnlivý rytmus. Tančí se sníženými koleny a máme z něj např. sacadu a boleo. Pamětníky stylu jsou Gloria a Eduardo Arquimbau.

Jako zajímavost uvedu styl čtvrti Caferrata, která dnes už samostatně neexistuje a stala se součástí čtvrti Parque Chacabuco. Caferrata byla postavena v době bytové nouze a tvořily ji dělnické domky. V centru byla továrna na cihly a z cihel této továrny, bylo vyrobeno vše, včetně podlah interiérů. Dovedete si představit, že tango tančené na cihlách neobsahovalo pivot. O čtvrti se zmiňuje text tanga s názvem “Ventanita de arrabal”. Skutečná forma tohoto stylu se ale zřejmě nedochovala na videu.

Jedním z posledních stylů bude styl čtvrti Avellaneda, který reprezentuje mimo jiné také známé držení zvané “apilado”, kdy těla tanečníků na sebe více naléhají, sdílí osu a taky část váhy. Pamětníkem tohoto stylu je Pepito Avellaneda, dále třeba slavný Carlos Gavito a ze současnějších tanečníků “El pibe de Avellaneda”.

Svoje vlastní styly měly i čtvrti Villa Pueyrredón, Mataderos a Neuva Pompeya a Almagro.

Poslední dva styly, které se často zmiňují, už nesouvisejí s žádnou čtvrtí v Buenos Aires, ale se dvěma konkrétními milníky novodobé historie. Prvním z nich je profesionalizace tanga skrze mezinárodní úspěch Juana Carlose Copese a Marie Nieves. J. C. Copes proslavil v té době nový styl “tango fantasía”, který v sobě obsahuje mnoho technicky náročných, rychlých kroků a vyžaduje zdatnou fyzickou přípravu. Jeho hlavním účelem je pobavit a uchvátit diváka. J. C. Copes představil svoje vystoupení v roce 1983 v Paříži a v roce 1985 na Broadwayi v New Yorku.

Sem bych zmínila ještě další taneční páry, které byly na přechodu od tradičního tanga k tomu pro show a to Antonio Todaro a Milena Plebs, Raúl Bravo, Rodolfo a Gloria Dinzel a Miguel Angel Zotto a Dana Guspero.

Od roku 2003, kdy se uskutečnil první ročník světového šampionátu argentinského tanga, známe také pojem “tango escenario”, což je označení soutežní kategorie ve scénickém tangu. Pohybově či technicky chcete-li, je podobné jako tango fantasía. Rozdíl vnímám v tom, že je zaměřeno na technickou dokonalost pohybu a výsledný vizuální a dramatický efekt. Nejde o taneční styl v pravém slova smyslu, protože se jedná o naučenou choreografii s minimem improvizace, která je složena z efektních figur s prvky akrobacie.

A úplně naposledy si necháme fenomén zvaný “tango nuevo”, které odstartoval avantgardní styl Astora Piazzolly v roce 1955. Astor Piazzolla vzbudil zájem tanečníků baletu a současného tance o tango. Mezi tradiční tangueros zavítali profesionálně trénovaní tanečníci s novými pohybovými možnostmi a touhou avangardní tango hudbu vyjádřit. Tady bych zmínila, že zhruba v období mezi lety 1960-1980 probíhala jakási doba temna, kdy pod dlouholetým vlivem diktátorských režimů bylo společenské tango utlumeno a počet tanečníků v Buenos Aires se snížil na minum.

Přesto se díky popularizaci tanga J. C. Copes ve světě pomalu jeho sláva začala navracet a noví tanečníci s ním. Jedním z tanečníků, kteří zásadně ovlivnil styl nového tanga byl Gustavo Naveira a hned v závěsu za ním Mariano “Chicho” Frumboli. Tento styl je vzdušný, tančí se většinu času ve velmi otevřeném držení, je v něm mnoho změn směrů, separací, vysokých ozdob ženy atd. Nelze přesně určit rok vzniku, ale můžeme se spokojit se zařazením od roku 1995 dále.

Můžeme říct, že dnešní tango obsahuje od každého něco. U některých argentinských tanečních párů, které se učily většinu času s jedním mistrem, můžete určitý tradiční podpis ve stylu pozorovat. Obecně si myslím, že čím více se učíme, předáváme si svoje zkušenosti navzájem, tím více se rozdíly stírají. Argentinské tango je živoucím organizmem, založeným na improvizaci a součástí jeho evoluce byly a jsou jeho proměny.

Autor: Sára Trujillo