Když slyšíte pojem taneční muzikalita v tangu nebo interpretace hudby, tak vám skáče srdce nadšením nebo vám naopak naskakují osypky?
Nevím jak pro vás, ale pro mě byla dlouhou dobu muzikalita a interpretace hudby v tangu naprosto abstraktním pojmem, který za sebou skrýval nějaký zvláštní um argentinců, který nám není dopřán. A tento pocit nedosažitelnosti tak nějak sabotoval touhu tyto pojmy vůbec chtít zkoumat. Teprve, až jsem začala sama objevovat hudbu, nejdřív jako tango Dj a později jako student několika výzmaných tanečníků a muzikantů, tak abstraktní pojem muzikalita a interpretace hudby začal nabývat konkrétních tvarů.
Nebudu teď nějak zvlášť zabíhat do detailů s vysvětlováním hudební teorie, to by bylo na další článek, ale většina tanečníků snad už někdy zaslechla, že v tangu jdeme na “těžkou dobu” a tato těžká doba se počítá jako 1 – 3 – (představme rytmus od jedné do čtyř 1-2-3-4) tzn. došlapujeme tedy na číslo 1 a na číslo 3. Tuto těžkou dobu hrají zpravidla bandoneony a kontrabas. Je to praktické zobecnění a zcela klíčové pokud s pojmem muzikalita teprve začínáte.
Těžká doba je vlastně hrozně jednoduchá…
Ano, může to být i složitější např. zpomalená rytmizace (1 – – -) nebo (- 2 – 4) tzv. “off beat”, kdy jdeme naopak na “slabou dobu”. Asi vás nepotěším tím, že naučit se chodit do těžké doby nevyřeší celou muzikalitu. Téměř každý orchestr, na který se obvykle tančí na milongách, má nějakou svoji specialitku. Tyto specialitky můžeme brát jako hru ke zkoumání nebo výzvu k tréniku. Například typická synkopa na konci fráze orchestru Ricarda Tanturi, vynechávání 4 doby v půlce fráze skladeb Di Sarliho, pověstný zvuk “yumba” určující těžkou dobu v hudbě Osvalda Pugliese a tak dále.
Osobně vřele doporučuji jako praktický trénink muzikality chůzi po bytě nebo po venku se sluchátky v uších a seznamem jednoduchých skladeb od Carlose Di Sarli a Juana D’Arienzo v mobilu. Teprve až budete s jistotou umět identifikovat těžkou dobu, tak se vám otevře pestrý svět oné hudební interpretace a specialitek.
K vyjádření hudby potřebujete přesně ty kroky a figury, které právě teď ovládáte…
Občas slýchám, zvlášť od mužů, že k vyjádření hudby potřebují znát dostatek figur a kroků, ale já na to mám naprosto odlišný názor. K vyjádření hudby potřebujete přesně ten počet kroků, který znáte právě teď. Využijete ty stejné kroky, jen v jiných “módech”. Pojďme si ukázat pár věcí k zamyšlení.
Jistě už jste někdy viděli grafické znázornění zvuku. Například srdeční tlukot. Zápis takového zvuku “ťuk-ťuk” by mohl vypadat jako vlnovka nahoru a dolů. Převedeno na tango, každý hudební nástroj bude mít svůj zápis trochu jiný. Když udeříte prsty do piana, zápis bude krátký a ostrý. Když zahrajete dlouhý tón na housle, zápis bude dlouhý a ke konci se bude tón zvyšovat. Teď si tyto zvukové zápisy převeďme na taneční kroky. Jaké kroky se hodí ke krátkému zvukovému zápisu a jaké k delšímu? Jak můžeme vyjádřit ostrost tónu a jak melodii? Potřebujete k tomu dlouhé sekvence a náročné figury? 🙂
Tři různé interpretace a přece stejná písnička…
To co jsem se teď snažila nakousout je odlišnost v muzikalitě hudebních nástrojů a muzikalitě tanečníka. Chybí nám ale ještě jeden do party. Zpěvák! I zpěvák má svoji vlastní hudební interpretaci.
Tango z období zlaté éry, tedy 1938-45 (pro hnidopichy 1935-1955) se vyznačuje čím, že zpěvák doplňuje orchestr jako kytka v klopě saka. Sako je s ní hezčí, ale i bez ní bude stále pěkným sakem. Zpěvák následuje rytmus orchestru, nevybočuje, nijak zvlášť neiprovizuje a tanečník je spokojen, protože ho zpěvák neruší tím, že by zpíval jiný rytmus než orchestr.
V pozdější době, po roce 1950, kdy jak víme bylo tango v době diktátorského temna, se už netančilo, ale poslouchalo doma z gramofonu. Zpěvák najednou dostal volnost v interpretaci a často svůj umělecký projev pojal po svém. Jak se tedy tančí rozdílný rytmus zpěváka a orchestru? Inu tak, že si vybereme buď zpěváka a nebo orchestr jako rytmické vodítko. Oddělíme tyto dva rytmy od sebe a tančíme na ten, který nás danou chvíli inspiruje víc.
Začíná to být složité? Počkejte, to jsem ješte nezmínila poslední úhel pohledu. Jak hudbu interpretuje leader a jak follower, chcete li muž a žena. Pro muže je často jednodušší zkrátka následovat rytmus. Však už je toho dost k soustředění i tak. Ale žena se zavřenýma očima se mezitím nechává unášet zvukem houslí nebo “pianitem” tedy rytmickými ozdobami pianna. Co s tím? Nejlepším řešením se zdá souhra obou partnerů. Žena může pozměnit tanec svojí interpretací či ozdobami pokud zvládne zároveň následovat rytmický rámec svého partnera. To je samozřejmě něco, co vyžaduje trénik ideálně se stejným partnerem po delší časový úsek.
Nejlepší spojka mezi rytmem a pohybem je pocit…
Možná, že se teď znovu vkrádá ten pocit nedosažitelnosti v taneční interpretaci tanga… Nebojte se, nakonec pro vás mám velmi jednoduchý tip, který je nejdůležitejší ze všeho. Důležitější než veškěrá hudební a taneční teorie. Nedokážete si představit, že budete přemýšlet nad kroky, pohybovat se a zároveň se snažit rozluštit hudbu? To si ani představovat nemusíte. Stačí, když na první místo postavíte pocit! Co cítím, když se zaposlouchám právě teď? V jaké náladě je moje partnerka? Co se mi teď chce tančit, když slyším tuto melodii?
Když začne hrát hudba, jedno ze základních pravidel je, že první fráze (tzn. 8 dob) se netančí. A z dobrého důvodu. Musíme mít čas na to se pohodlně obejmout s partnerem či partnerkou a zaposlouchat se. Nechejte hudbu, aby byla napřed, aby vás vedla. Nesnažte se dohonit rytmus, využijte v tanci pauzy pro to, abyste se znovu a znovu zaposlouchali, dejte si čas, abyste se zeptali sami sebe co právě cítíte a co se vám chce, na to co slyšíte, tančit.
