Přesné okolnosti a data vzniku tanga jako tance a hudby budou nejspíš navždy obestřeny tajemstvím. Obecně je ale známo, že tango vzniklo na konci 19. století a je unikátní směsí kulturních vlivů z různých kontinentů, které se v onu dobu střetly na březích Rio de la Plata. Je to příběh z červené knihovny, který se skutečně stal.
Vznik tanga a osudný rok 1853
Není sice možné říct, od kterého roku se začala psál historie argentinského tanga, ale s jistotou víme, že přelomový byl rok 1853. V té době, se u moci se střídala vlivná elita bohatých rodin. Jejich hlavním zájmem bylo co nejvíce zužitkovat a zpěněžit rozlehlou zemi, kterou měli v rukou. Úrodné pastviny a pampy byly rájem pro dobytek a koně, či pro pěstování různých plodin. Velkolepé plány měly ovšem zásadní problém, nebylo, kdo by hospodařil. Otroctví bylo čerstvě zrušeno. Na území velkém jako 35 Českých Republik žilo tolik obyvatel jako třeba v Plzni… bylo proto třeba získat pracovní sílu zvenčí.
Co lidé z okolních oblastí ? Peru, Paraguay, Bolívie ? Kdepak…vládnoucí mocipáni opovrhovali již od dob kolonialismu původními obyvateli a navíc vzhlíželi k Evropě jako k velkému vzoru. Vydali tedy ustanovení, které přímo zakotvili do zbrusu nové ústavy – všichni Evropané, kteří chtějí pracovat, obdělávat půdu, věnovat se řemeslu či výrobě mají dveře, respektive hranice, otevřené. Není třeba vyřizovat víza, bude jim poskytnuto ubytování při příjezdu a také pomoc s pracovním uplatněním. A tak to začalo. Tisíce, desetitisíce a později statisíce lidí emigrovalo za vidinou lepšího života.
Emigrační vlny
Evropou kolovaly letáky o úžasném bohatství a životě, který na všechny čeká v Argentině. Politici si mnuli ruce a možná si představovali lodě plné vzdělaných Germánů a osvícených Francouzů, ale realita byla jinde. Na nabídku života v Argentině zareagovala jak jinak, než nejchudší vrstva venkovských obyvatel převážně z Itálie a Španělska. V menším množství připlouvali také lidé z Německa, Polska, Francie a dalších zemí jako bylo třeba Československo nebo Litva, které se potýkali v té době poválečnými krizemi. Za své mnohdy jediné peníze mladí muži koupili lístky na loď a slíbili svým rodinám, že se brzy vrátí a že se budou mít konečně dobře.
Zaoceánské lodě přistávaly v Buenos Aires, v přístavu La Boca (v překladu „tlama“ či „ústa“). Pasažérům bylo poskytnuto přechodné ubytovaní v imigračním hotelu, který měl kapacitu asi 4000 lůžek. Brzy byl ale hotel naprosto plný. Migranti v přístavu buď zůstávali a usazovali se ve velkých sdílených domech tzv. conventillos nebo často putovali do okolních provincií, kde dostali práci u dobytka nebo na poli. Mnoho mladíků však zůstalo v Buenos Aires, pracovali na jatkách v přístavu či dělali manuální práce, které dříve zastávali afričtí otroci.
Tango mužné, tango smutné
Sen o bohatství se rychle rozplynul, nadšení vystřídalo zoufalství a smutek. Bylo jasné, že se možná už nikdy nevrátí domů, že už neuvidí rodinu a své ženy.
Právě žen bylo v Buenos Aires obrovský nedostatek, počet mužů převyšoval počet žen až o 100 000! V podstatě jediný, neformální způsob jak se seznámit na veřejnosti s dívkou, bylo při tanci. Ve městě nebylo bezpečno a proto veškeré ženy a dívky byly střeženy svými příbuznými, nechodily samy ven, nebavily se s muži s výjimkou veřejných tančíren, kam je samozřejmě doprovázely rodiče či sourozenci.
Muži se učili tančit spolu, aby pak později v tančírně měli co největší šanci oslnit nějaké děvče. Dokážete si představit, jak spolu tančí španěl, který umí jen habaneru a němec, který zná jen valčík ? K tomu jim hraje ital na housle, argentinský venkovan na kytaru a černoch na buben. Teď možná přeháním, ale takto nějak to skutečně mohlo být. Dokážu si představit, že samotné učení se tančit nemohlo být jednoduché. Každý uměl jiný tanec, znal jinou hudbu a navíc bylo třeba tančit něco, co umí všichni, anebo tančit tak, aby bylo možné tančit s kýmkoli….Asi už tušíte kam mířím. Tango je založeno na následování a vedení, není nijak omezeno kroky. Taneční kroky a kreace vnikaly spontánně, dle dovedností jednotlivých mužů.
Tango na počátku bylo velmi zatracovanou záležitostí té nejchudší vrstvy, spojováno s nevěstincemi, kam muži chodili tančit s prostitutkami či zaplatit za chvíli náklonosti. Výraz “milonguero” se pro takové muže používal jako hanlivé označení. Tango se ale velmi rychle se dostalo do tančíren lepších vrstev a punc neřesti mu jen přidával na popularitě. V roce 1900 trpělo tango horečkou celé Buenos Aires, vznikaly tango orchestry, nové skladby, nové tančírny (takzvané milongy). O deset let později tuto horečku přenesli bohatí mladíci z argentinských rodin do Paříže. Francouzi jsou známí pro svoji zálibu v čemkoliv nespoutaném, výstředním a novém. Rozuměj, nespoutaném pro tehdejší dobu – tančit v objetí do té doby platilo za cosi provokativního. Tango bylo přesně to, co mezi pařížskou smetánku skvěle zapadlo a jak víme, co je módou v Paříži, je dříve či později módou v celé Evropě.
Zlatá éra a pád
V letech 1935 – 1955 Buenos Aires zažívalo svoji „Zlatou éru“ tanga. Tančilo tisíce lidí, vznikaly nové orchestry, hudebníci skládali stále nové a nové skladby a tanečníci vytvořili za ta léta z tance skutečné umění plné elegance a kreativity. Ani Evropa a zbytek světa nezůstal pozadu, tango si dobylo srdce mnoha národů – svoji tradici má v Německu, Maďarsku, Itálii ale třeba i v Japonsku.
Od roku 1950 se ale začaly dít velké změny. Argentinu ovládla armádní moc a odstranila na dlouhé roky cokoliv, co lidi jen trochu spojovalo a dodávalo jim pocit svobody. Bylo zakázáno se veřejně shromažďovat a tedy i pořádat tančírny. Tango přežilo jen díky hrstkám tanečníků, kteří tančili tajně nebo pořádali domácí neoficiální milongy. Navíc lidé, kteří se dobrovolně vzdali tance se však obvykle nevzali lásky k tangu jako hudbě a proto v období tanečního úpadku bylo na vzestupu orchestrální tango k poslechu.
Po více než třiceti letech ovšem z tanga moc nezbylo, znalosti tance vymizely a ochota oživovat minulost též. Obyvatelé Buenos Aires možná jen s nostalgií vzpomínali na dobu svého mládí protančenou na milongách. Nová mladá generce tančila Rock’n’Roll, swing a tango pro ně bylo něco zastaralého, spojovaného s jejich rodiči a prarodiči.
Tam a zase zpátky
Jak je tedy možné, že je dnes tango znovu zpět v plné síle? Velkou zásluhu na současné popularitě má pravděpodobně znovu Evropa, ale hlavně ti argentinci, kteří nepustili tango ze svých srdcí.
V Paříži bylo v roce 1980 uspořádáno první velkolepé taneční představení s pozvanými argentinskými umělci s názvem „Tango Argentino“, které sklidilo obrovský úspěch. Lidé z Evropy začali toužit po tomto tanci a vydali se ho hledat do Buenos Aires. Našli několik málo tanečníků, kteří tango buď stále tančili nebo jej ovládali z dřívejška. Postupně tango znovu získalo svoji oblíbenost jak v zahraničí, tak na domácí půdě, kde bylo před tím tolik populární a později tolik zatracované. Počet tanečníků v Buenos Aires, který existoval během 20 let jeho největší slávy se však pravděpodobně nikdy neobnoví.
Naštěstí dnes tančí tango tisíce lidí po celém světě. Snad každé hlavní město v Evropě má svoje pravidelné milongy, největší společenství tanečníků tanga (samozřejmě největší po Buenos Aires) najdeme v Itálii, USA, ve Francii a Německu. Znovu vznikají orchestry, které hrají tango a dávají nový kabát tradičním skladbám.
Zaujal Vás příběh tanga? Přemýšlíte, jak se vlastně tango tančí a co by Vám mohlo přinést? Odpověď najdete v článku “8 důvodů proč tančit argentinské tango”.
Autor: Sára Trujillo
Šíření textu je možno pouze se souhlasem autorky.
